Doktorské studium není pro každého, musíte být vytrvalí
Má rád svůj obor a byl vytrvalý, i proto byl na podzimním zasedání Vědecké rady VŠB-TUO oceněn za své excelentní studium a mimořádný mezinárodní přínos nanotechnologiím, výjimečný absolvent Fakulty materiálově-technologické, Mariusz Drong. Ten nejenže dokončil svůj doktorát u nás, ale také na prestižním Institut Polytechnique de Paris v Palaiseau ve Francii. Tím získal mezinárodně uznávaný titul „Ph.D.“, ale také prestižní titul „Docteur de l’Institut Polytechnique de Paris“. Nejen o ocenění, ale i o plánech do budoucna se Mariusz Drong rozpovídal v rozhovoru.
Co pro vás znamená ocenění za excelentní studium a mimořádný mezinárodní přínos vědnímu oboru Nanotechnologie, které jste získal na slavnostním zasedání Vědecké rady VŠB-TUO 16. listopadu?
Pro mě je to pomyslná tečka za mým působením zde v Ostravě, ať už jako student nebo později jako výzkumník. Ocenění mě překvapilo, udělalo mi velkou radost a znamená to pro mě, že má práce měla smysl a nyní nemusím litovat předmětů, které jsem si vzal navíc, nebo víkendů, které jsem trávil studiem a prací.
Proč jste si pro svá studia vybral právě Fakultu materiálově-technologickou a VŠB-TUO? Čím vám učarovaly?
Dalo by se říct, že naopak Fakulta materiálovětechnologická (FMT) si vybrala mě. V době, kdy jsem už byl v prvním ročníku doktorského studia oboru Nanotechnologie, FMT získala akreditaci právě pro tento obor. Pokud jde obecně o výběr univerzity, pamatuji si, že jsem si před 10 lety přijel na VŠB-TUO poslechnout přednášku nositele Nobelovy ceny Alberta Ferta o spintronice. To byl pro mě silný zážitek a mimo jiné jsem s překvapením zjistil, že i na VŠB-TUO probíhá výzkum v oborech jako je fyzika. Rozsahem se sice nemůže rovnat s významnějšími pracovišti v Praze, Brně nebo Olomouci, ale dnes už můžu říct, že kvalitou často ano. Můj záměr studovat na VŠB-TUO se tehdy nesetkal s nadšením některých mých známých, pro které je to ta nechvalně proslulá “Báňa”. Přiznám se, že jsem měl chuť dokázat jim opak a tak jsem zahájil bakalářské studium v oboru Aplikovaná fyzika. Zajímavostí je, že jsem v laboratoři prof. Ferta později krátkodobě pracoval, mnohokrát jsme se setkali, ale o jeho vlivu na můj profesní život jsem se nikdy nezmínil.
Kdy jste se rozhodl pro doktorské studium? Chtěl jste být vždycky vědcem?
V průběhu studia jsem si akademické prostředí velmi oblíbil a pokračovat i v doktorském studiu byl pro mě přirozený další krok. Je pravda, že v průběhu magisterského studia jsem měl jisté pochybnosti, ale když mi můj vedoucí, doc. Postava, řekl o možnosti dělat doktorát pod dvojím vedením v Ostravě a zároveň v zahraničí, definitivně jsem se rozhodl. Vždy jsem ale vědcem být nechtěl. Přiznám se také, že slovo “vědec” nemám moc v oblibě, evokuje to trochu, jako by se člověk s tím věděním už narodil a nezískal jej tvrdou prací. Stejně tak označení doktoranda studentem. Ve Francii, kde jsem donedávna působil, se od toho označení pomalu ustupuje a jeden profesor mi rázně říkal, že toto označení by se mělo zakázat. Široká veřejnost vnímá doktorandy jako “věčné studenty”, přitom to jsou oni, kdo provádí většinu aktivního výzkumu v laboratořích. Ano, doktorand je studentem z pohledu toho, že se toho musí hodně naučit, ale učit se musí každý akademik v jakékoliv fázi kariéry.
Proč by měli studenti pokračovat v doktorském studiu a vědecké práci?
V první řadě musím říct, že doktorát není pro každého. Člověk musí mít svůj obor opravdu rád a být nesmírně vytrvalý. To se projeví hlavně v nevyhnutelném období, kdy se člověku nedaří. Pokud daný student má tyto vlastnosti, doktorát je cesta, jak porozumět problematice a uspokojit svoji zvídavost nebo dokonce posunout obor o malý kus vpřed, což je cenné pro celý svět. Pro potenciálního akademika je doktorát nutností. To ale neznamená, že každý s doktorátem se musí stát akademikem. Právě naopak, většina držitelů doktorátu odchází do průmyslu, kde jsou vítaní pro svoji samostatnost a schopnost řešit komplexní problémy. Kromě toho může být lákavé cestování na konference a interakce s výzkumníky z celého světa. Tak jsem třeba našel svoji další pracovní pozici. K vědecké práci jako takové: nebudu přehánět, když řeknu, že vědecké poznatky jsou jedním z pilířů moderní společnosti. To může být samo o sobě velkou motivací pro studenty.
Jak náročné bylo studovat doktorské studium tady a zároveň ve Francii?
Náročné bylo to, že bylo třeba splnit studijní povinnosti na obou místech téměř v plné výši a poprat se s administrativními úkony. Francie je známá pro svoji byrokracii, hlavně, když jde o zápis do nového ročníku. My v Ostravě bychom měli děkovat našim studijním referentkám za to, že vše vždy probíhá bez komplikací. Dále bylo třeba hledat si bydlení pokaždé, když jsem odjížděl do Francie.
Jak se liší přístup českých a francouzských pedagogů? Liší se i obhajoby disertačních prací a státní závěrečné zkoušky?
Ti francouzští přistupují k doktorandovi vice jako ke kolegovi než studentovi, ale to může být velmi subjektivní názor. Obhajoby disertačních prací jsou ve Francii mnohem slavnostnější, trvají déle a oslava probíhá hned po samotné obhajobě, ještě na půdě univerzity. Státní doktorské zkoušky (SDZ) ve Francii nejsou, což je dobře. Místo toho jsou v průběhu studia tzv. mini-obhajoby. Já nejsem z těch, kteří tvrdí, že v bohatších státech je vše lepší, ale SDZ jsou zbytečné.
Odjíždíte do Ameriky. Co vás za oceánem čeká, na čem tam budete pracovat a jak dlouho za oceánem budete pobývat?
Budu pracovat na Kalifornské univerzitě v Berkeley ve skupině prof. Boubacara Kanté, který například jako první na světě demonstroval topologický laser. Kromě toho se svojí skupinou nedávno vyřešil jeden z nejvýznamnějších problémů fyziky laserů, který přetrvával už více než 60 let – škálovatelnost. Jinými slovy, jak konstruovat větší (primárně polovodičové) lasery bez toho, aby začaly oscilovat módy vyšších řádů. Na Berkeley vyvinuli tzv. BerkSEL (Berkeley surface-emitting laser), jehož základem jsou polovodičové kvantové jámy umístěné do fotonického krystalu s takovou symetrií a parametry, díky kterým BerkSEL emituje stále na jedné frekvenci nezávisle na velikosti celého zařízení. S tím je spojena vyšší koherence, mnohem lepší kvalita svazku, a hlavně možnost emitovat obrovské výkony v jednom fotonickém módu. Díky tomu brzo uvidíme polovodičové lasery v aplikacích, kde to doposud nebylo možné a bude docházet k drastické miniaturizaci některých technologií. Já konkrétně se budu zabývat teorií koherence BerkSELu, nanolaserů a jejich modulačními vlastnostmi. Moje pozice by měla být na 2 roky, poté bych se rád podíval do Asie.
Proč by si měli středoškoláci vybrat studijní program Nanotechnologie?
Hlavně proto, že je to interdisciplinární obor na rozhraní fyziky, chemie a často i biologie. Navíc, pokud někomu zrovna nevoní třeba chemie, může se zaměřit jen na fyziku nanostruktur, což je třeba můj případ. Osobně mi obor připadá zajímavý tím, že je sice primárně zaměřený na aplikace, ale často se při výzkumu narazí na čistě fundamentální problémy. Příkladem může být lepší porozumění interakce světla a látky nebo nehermitovské fyziky díky výzkumu v nanofotonice.
Text: Barbora Urbanovská
Foto: Petr Ptašek