Pierre Koleják: Z FMT rovnou mezi špičky světové vědy!

Nejen o plánech do budoucna, ale také o studiu se Pierre Koleják rozpovídal v rozhovoru.

Máte za sebou úspěšnou obhajobu disertační práce v doktorském studijním programu Nanotechnologie pod dvojím vedením, tzv. Cotutelle. Proč jste si vybral právě tento studijní program? Čím vám učaroval?

Pro mě to byla jasná volba vzhledem k mému zaměření na laserovou fyziku, kterou obor Nanotechnologie umožňuje. Samotné dvojí vedení má dlouholetou tradici ve skupině doc. Postavy, což s sebou přinášelo zkušenosti kolegů a určité jistoty v organizačním duchu. Navíc samotná možnost realizovat dvojí vedení se zahraničním vědeckým týmem mi přišla jako velká příležitost. Je totiž výrazný rozdíl mezi tím, s někým spolupracovat nebo vyjet na stáž, a tím, být součástí jejich týmu po celé doktorské studium.

K tomuto rozhodnutí mě vedlo také to, že po určité době působení v jednom týmu či instituci člověk zjistí, že se saturují zkušenosti, které lze získat. A právě doktorské studium bylo chvílí, kdy jsem potřeboval čerstvou perspektivu – vyjít z lokálně zažitých postupů, slyšet alternativní názory a vidět zblízka, jak se věda dělá jinde. Skutečně vám to otevře oči. Ale zároveň jsem chtěl částečně zůstat v Ostravě, takže bych to označil za win-win řešení.

Chtěl jste být vždycky vědcem? Kdy jste se rozhodl pro doktorské studium?

Vždycky určitě ne. Tato vize se u mě začala formovat až na vyšším gymnáziu. Bavila mě matematika, ale fyzika mě tehdy nezaujala, a navíc se mi v ní začal zhoršovat prospěch. Tak jsem si, byť s nelibostí, velmi důkladně přečetl aktuální kapitolu, abych se připravil na písemku. A až tehdy jsem zjistil, že to všechno dává smysl. Navíc mi to připadalo jednoduché a krásné. A tak to začalo. V hodinách mi připadalo, že probíráme látku příliš pomalu, a postupně jsem zjistil, že jsem o několik učebnic napřed. Právě tehdy jsem si uvědomil, že se chci fyzice věnovat profesionálně. Následně, jako vysokoškolský student, jsem si nevedl špatně, takže doktorské studium pro mě bylo jasnou volbou pro pokračování ve výzkumné sféře.

Studoval jste tzv. Cotutelle. Jak náročné bylo studovat tady a zároveň ve Francii? Jak studium probíhalo?

Student je součástí dvou univerzit a dvou týmů, což znamená dvojí studijní i výzkumné povinnosti. Každý rok jsem trávil půl roku ve Francii a půl roku v Česku, přičemž jsem v každé instituci plnil povinnosti, které k ní patřily. Z osobního hlediska byla náročná zejména opakovaná stěhování – každého půl roku bylo nutné znovu restartovat jak pracovní, tak osobní život. Na druhou stranu jsem se pokaždé měl na co těšit, a celkově to za tu námahu rozhodně stálo.

Velkou výzvou byla komunikace s týmem, který byl zrovna mimo dosah. Také, mít dva školitele, kteří si jsou rovni, je náročné samo o sobě – často se stává, že dostáváte protichůdné názory, rady a požadavky. To vyžaduje trpělivost, nadhled a pochopení, že celé studium je především vaše. Je potřeba si uvědomit, že není možné vyhovět všem, ale na druhou stranu vám tato situace dává možnost volby.

Časem jsem zjistil, že je to vlastně velká výhoda – mít možnost paralelně srovnávat český a francouzský přístup k různým aspektům doktorského studia, ale i civilního života. Ať už jde o každodenní výzkumnou činnost, přípravu publikací, řízení projektů, dlouhodobé plánování nebo dokonce lidskou stránku věci. Díky tomu můžete vidět silné a slabé stránky obou systémů a osvojit si to nejlepší z každého.

Liší se přístup českých a francouzských pedagogů?

Velmi. Ve Francii si se všemi prakticky tykáte a oslovujete se křestními jmény, nehraje se na tituly a celkově tam panuje velmi přátelské prostředí. Doktorand je tam vnímán spíš jako kolega než student. Na české univerzitě jste naopak oslovováni velmi formálně a běda, když si nevzpomenete, kdo má jaký titul – všichni to mají samozřejmě napsané i na dveřích. Upřímně mi to vždy přišlo trochu legrační, jaký se na to klade u nás důraz, a cítil jsem se pokaždé o 15 let starší, když mě oslovili „Vážený pane inženýre“, protože to snad už formálněji nejde.

Na obou univerzitách jsem měl ale mnoho skvělých pedagogů. Ve Francii mi ale přišlo, že mají schopnost učit velmi kvalitně i předměty, od kterých by to našinec přirozeně nečekal, nebo které jsou u nás zažité v dost zastaralé podobě a tak se i vyučují. Tam je to často ve stylu: „Když už to učit, tak pořádně,“ takže paradoxně patřily měkké předměty jako etika ve vědě, angličtina nebo historie fyziky k těm velmi dobrým. Byly vedené často s velmi uznávaným odborníkem nebo v populárním stylu.

Jak probíhá obhajoba disertační práce a státní závěrečná zkouška?

Obhajoba musela splnit jak české, tak francouzské podmínky a konala se tady v Ostravě. Komise byla mezinárodní – kromě zástupců z Česka a Francie byli jejími členy také odborníci ze Švýcarska a Německa. Francouzská pravidla vyžadovala výrazně delší prezentaci, která trvala více než 40 minut, a po ní následovala velmi dlouhá diskuze. Celkově jsem obhajoval přibližně tři hodiny. Francouzská strana navíc požaduje, aby doktorand po obhajobě přednesl doktorskou přísahu, která zdůrazňuje odpovědnost vůči společnosti a etické aspekty spojené s vědeckou prací. A výsledkem jsou dva doktorské diplomy.

Státní závěrečná zkouška byla povinná pro českou stranu, ale považuji ji spíše za přežitek v podobě, jakou měla dosud. Proto mě těší její současná transformace na diskuzi k tezím, která podle mého názoru dává větší smysl, ale bude záležet na její finální realizaci. Ve Francii místo toho probíhala každoroční schůzka tzv. Individual monitoring committee. Ta měla jiný účel než v Česku – spíše poradenství – hlavním cílem bylo zjistit, zda student směřuje s výzkumem správným směrem, zda si plní studijní povinnosti a zda nemá nějaké problémy, aby se mu mohlo včas pomoci. Současně se při těchto schůzkách kontrolovalo, aby školitel nezneužíval svou pozici na úkor studenta a patřičně se mu věnoval. Atmosféra byla velmi příjemná a tato schůzka měla preventivní a monitorovací funkci. Pro srovnání – v Česku toto vše posuzuje oborová rada za zavřenými dveřmi bez přítomnosti studenta. Kontrola nad studentem je většinou na školiteli, který je primárním zástupcem univerzity v interakci se studentem. Právě v tomto směru je prostor udělat více pro otevřenější a férovější přístup k doktorským studentům, aby mohli své studium úspěšně a spokojeně dokončit.

Odjíždíte pracovat do Německa. Co vás tam čeká? Na čem budete pracovat?

Moje specializace byla dosud stavba a vývoj experimentálních sestav využívajících pulsní lasery s femtosekundovým trváním – tedy extrémně krátké, velmi silné světelné záblesky na úrovni kvadriliontin sekundy. Experimenty, které takový laser používají, si často musíte postavit sami. Tyto sestavy nejsou běžně dostupné – buď kvůli jejich složitosti, nutnosti speciálního uspořádání, nebo proto, že jde často o technologie na počátku svého vývoje. Cílem může být samotná stavba sestavy, její aplikace pro studium dynamiky a vlastností látek, nebo zkoumání fyzikálních mechanismů, na kterých funguje.

Na svém postdoktorandském působení v Německu se nadále věnuji stavbě a použití experimentů s těmito lasery, přičemž se zaměřuji na jejich využití v medicíně a na rozvoji zcela nových přístupů v této oblasti. Zároveň se podílím na vývoji nové generace těchto laserů. Pracuji v týmu Ioachima Pupezy, který deset let až do nedávna vedl výzkumnou skupinu působící pod Ferencem Krauszem, nositelem Nobelovy ceny za fyziku z roku 2023, a významně přispěl k jeho klíčovému výzkumu. Loni začal Ioachim budovat vlastní výzkumnou skupinu, kde přináší řadu jedinečných nápadů, přičemž si udržuje úzkou spolupráci s původním týmem. Na začátku svého postdocu budu proto působit i na tomto významném pracovišti, abych získal zkušenosti z vrcholné fyziky. Současně se to výrazně liší od úrovně a přístupů, na které jsem byl zvyklý. A jen se mi potvrdilo, jak klíčové jsou krom samotné fyziky i manažerské schopnosti a organizace v kvalitních vědeckých týmech.

Proč by si měli středoškoláci vybrat studijní program Nanotechnologie?

Základem je studovat to, co člověka baví a co mu jde, a zároveň si ujasnit, co může daný obor nabídnout. V programu Nanotechnologie je to moderní chemie, která umožňuje porozumět vývoji nových materiálů, zlepšování léčiv nebo efektivnějšímu využívání energie. Studenti si zároveň osvojí kvalitní základy ve fyzice a matematice a mohou si zvolit, zda se více zaměří na fyzikální, nebo chemický přístup. Firmy také často hledají odborníky na materiálové vědy nebo chemii, což absolventům tohoto programu otevírá široké možnosti uplatnění i mimo akademickou sféru.

Foto: Petr Šimčík